Povídkový (ne)návod – SRAZ CHOVATELŮ AKVARIJNÍCH RYBIČEK

Může mi někdo vysvětlit, proč že si tohle dělám? vrčela Soňa sama pro sebe. Aktuálně stála po kolena v potoce. Ledová voda jako by jí do nohou zapichovala tisíce jehliček, zatímco zbytek těla, nacpaný v džínách, košili s dlouhým rukávem a šátku zakrývajícím krk a většinu tváře, jí hořel v červnovém slunci. Už při představě zbytku cesty, která se od potoka vinula do prudkého kopce, jí nebylo dobře po těle a nebyla si jistá, jestli se chce otočit a odejít, zůstat trčet tady, nebo se pokoušet uhnat si infarkt při zdolávání toho krpálu.

Sama nevěděla, proč sem vyrazila. Čekala útěchu? Pochopení? Trochu laskavého humoru?

„Co to tady předvádíš?!“ ozvalo se nad ní v kopci. „Snažíš se podusit ve vlastní šťávě, nebo co?“

 Jen co ten hlas uslyšela, musela si přiznat, že chtěla dostat od všeho kousek. Prostě chtěla, aby ji Aleš zachránil… tak jako vždycky. I když by to nikdy nepřiznala – sama mu vždycky říkala, že není žádná zatracená princezna ve věži – ale tentokrát zoufale chtěla, aby ji někdo objal a zalhal jí, že všechno bude zase dobrý…

Nic,“ odpověděla, „nedělám tu nic. Prostě jen pokojně čekám na zápal plic.“

„Víš, někdy je sebevražda celkem humánní řešení,“ zavrčel.

„Já si původně šla pro povzbuzení…“ poznamenala.

„Tak to seš tu blbě – vylez!“ zavelel.

Neochotně se vybrodila z potoka. Podal jí ruku a vytáhl ji nahoru na svažitý břeh, přímo do kopřiv, ve kterých sám stál. V dlouhých kalhotách jí to naštěstí bylo jedno. Věnoval dlouhý pohled šátku, který měla uvázaný přes tváře, ústa a krk.

„Tys konvertovala?“ zeptal se ironicky.

Zamračila se.

„Tohle je blbej fór na tolika úrovních. Za prvé i kdybych chtěla konvertovat, jak naznačuješ, měla bych zakrytý vlasy. Je to něčí kultura a je pěkně pitomý si z toho dělat srandu. A za druhé si tady utahuješ z něčeho, co mi ničí život.“

„Ježkovy oči, nebreč, zahoď ten hadr a tu košili – vždyť je venku skoro třicet – a pojď.“

„To absolutně nepřichází v úvahu!“ odsekla, ale vydala se za ním.

Trvalo jim dvacet nesnesitelně dlouhých a namáhavých minut, než se dotrmáceli k Alešově chatě.

Věnoval své uřícené kamarádce výmluvný pohled.

„Hele… běž si prosím tě dát studenou sprchu. Kde je vana, víš.“

Bez řečí zaplula do koupelny, pečlivě za sebou zavřela dveře a loudala se k zástěně, za kterou byla vana a ručníky. Ne že by se jí představa studené vody nějak příčila. Byla přehřátá, uhnaná a příšerně unavená. Co se jí ale nelíbilo vůbec, bylo obří zrcadlo, které zakrývalo většinu stěny naproti vaně.

Pomalu, neochotně a s pevně zavřenýma očima si rozvázala šátek, rozepnula první tři knoflíčky u košile a přetáhla si ji přes hlavu.

Opatrně povolila oční víčka.

Třeba se stal zázrak a nebude to tam… zašeptala sama sobě.

V následující vteřině sebou ale znechuceně a šokovaně trhla. Bylo to tam. Nezmizelo to…

Její levá tvář, dobře polovina krku, paže až k zápěstí (a jak dobře věděla, i když to teď nebylo vidět, i obě její holeně), hyzdila tapisérie jizev, šrámů a popálenin. Památek na nedávnou nehodu v práci. Znovu zavřela oči. Ten pohled ji ani po dvou měsících od propuštění z nemocnice nepřestával drásat. Vždyť jí je třicet, proboha! Má mít celý život před sebou! Jezdit s kamarády po výletech, mít vztah a plánovat rodinu… A ona? Z kamarádek, které všechny vypadaly jako modelky a nemohly se přátelit s takovou popálenou příšerou, jí zbyl jen Aleš. Na rodinu neměla ani pomyšlení a co se týče partnera… kdo by o ni stál?

Zamáčkla slzu a stále ještě se zavřenýma očima zalezla pod proud studené vody.

Když se po pár minutách natáhla na poličku za roh, kam naskládala své oblečení a ručník, který si vypůjčila ze skříně, nenahmátla košili ani džíny.

„Co to má sakra být?!“ zavolala dveřmi do obýváku. Její rozčilení se ještě vystupňovalo, když zjistila, že Aleš její pohodlné, vytahané džíny a flanelku vyměnil za jakési černé, podivně tuhé a vycpané kalhoty a tílko s uzounkými ramínky.

„To má být moje konstatování, že už mě nebaví dívat se, jak sama sobě ordinuješ domácí vězení a topíš se v depresích kvůli kravinám.“

Ta věta ji tak rozčílila, že vyběhla z koupelny jen v osušce, aniž by se trápila s tím, jak zrovna vypadá.

„Jakejm kravinám? Viděls, jak vypadám?“

„Teď už jo,“ odvětil. Byla to pravda. V nemocnici ji sice navštívil, ale většinu kůže měla tehdy pokrytou obvazy. „Jediný opravdu důležitý na tom všem je, že jsi v pořádku.“

„ Ty pořád nějak nechápeš, že si fakt nepřipadám v pořádku…“

„Obleč se a jedeme.“

„Kam? Myslela jsem že budeme tady…“

„Změna plánu: Vyrazíme si s partou přátel na víkend. Už jsem zabalil pár věcí, který sis u mě nechala, a pár těch, který si můžeš půjčit, takže sbaleno máš.“

„Ale já s tebou nikam nejedu! Už vůbec ne s dalšíma lidma! Podívej se, jak vypadám…“

„Slibuju ti, že se ti tam na krk, tváře ani na ruku nikdo dívat nebude.“

On mě chce vytáhnout na nudapláž, proletělo jí hlavou.

„Jak moc šílenej víkend žes to naplánoval?“ zeptala se nejistě.

„Dostatečně na to, aby ses začala místo toho věčnýho smutnění smát.“

Tak ne… bude to něco mnohem horšího.

O pár minut později měla pocit, že se ani trochu nemýlila.

Pozorovala totiž, jak Aleš s naprostou samozřejmostí hází malý batoh s jejími věcmi do kufru na motorce.

„No to ses už definitivně zbláznil!“ vykřikla zděšeně. „Na to v životě nesednu.“

„Dneska nemáš moc širokou slovní zásobu,“ odvětil a hodil jí koženou motorkářskou bundu. „Nasedej. Všechno si řekneme cestou – v přilbě je… no něco jako vysílačka.“

„No ale kam chceš jet na motorce?“

„Původně jsem měl v plánu sraz chovatelů akvarijních rybiček, ale… když nad tím tak přemýšlím, asi to přehodnotím a vezmu tě mezi motorkáře.“

„A co si podle tebe budu povídat s motorkářema, pro Kristovy rány?!?“

„O čem sis předtím povídala s těma barbínama?“

„Vlastně nevím,“ zarazila se. S kamarádkami, které ji nedávno opustily, sice hodně mluvila, ale vlastně si nikdy nic moc neřekly. To zjištění ji ohromilo natolik, že Aleše dokonce zapomněla zpražit za výraz barbíny, který z duše nesnášela. „O počasí, o kafi a o oblečení… asi?“

„No vidíš! Jestli místo minisukní zvládneš řešit kožený bundy, tak nech stejný témata a máš na začátek vystaráno. A teď už nasedej!“

„To se ti to povídá. V životě jsem na tom neseděla.“

Nahnul se za sebe a z motorky vyklopil něco, co jí ze všeho nejvíc připomínalo šlapky na kole.

„Sem si dej nohu a posaď se… ty vole! Druhou nohu si tam dej a posaď se za mě.“

Nebyla si tak úplně jistá, jak se vlastně stalo, že si na tu věc opravdu sedla.

Jen co se pod ní naleštěný chopper pohnul, vyjekla a křečovitě se chytila opěrky za zády. Po pár zatáčkách se jí v přilbě ozval Alešův hlas.

„Nechci ti do toho kecat, ale měla by ses spíš než sedátka držet mě.“

„Proč jako?“ zeptala se Soňa vztahovačně. Rozhodně neměla v plánu se svého kamaráda chytat kolem pasu, jak to u motorkářů vídala. Už takhle bojovala s pocitem, že je na něj na malém sedle příliš nalepená.  

„Protože se v zatáčkách nakláníš na blbou stranu, a jestli to tak budeš dělat dál, tak se někde vybouráme.“

Vytřeštila oči a honem se ho chytila.

„Hodná holka,“ zachechtal se.

„Co je to vlastně za lidi?“

„Myslím, že se ti budou líbit.“

„Já ti nevím… dárci orgánů nikdy nebyli úplně moje cílovka.“

„Jsou v pohodě, uvidíš.“

Než stihla odpovědět, uvědomila si ještě jednu věc – v průběhu těch několika vteřin, co si povídali, se na chvíli zapomněla bát. Vítr ji hladil po rukávech a nohách a příjemně chladil. Po zemi vedle motorky běžel jejich stín. Viděla na něm, jak jí zpod přilby vlají nesvázané vlasy. Slunce promítalo jen její vcelku hezkou postavu. Její stínové já nemělo jizvy ani šrámy. Volné a ničím nespoutané… Byl to jen obraz. Obraz, ve kterém by zoufale moc chtěla alespoň na chvíli žít. 

„Co to s sebou máš za batůžek?“ ozvalo se jí vedle ucha. Trhla sebou. Byl to ženský, hluboký, příjemný hlas.

„To je Soňa a koukejte na ni být hodný – je to její první výlet,“ odvětil Aleš.

„My jsme pořád hodný!“ odpověděl jakýsi muž.

„O tom mám svoje představy. A bohužel i pár osobních zkušeností. Jinak, Soňo, to jsou Ondra s Tinou.“

„Takže ty přilby se spojujou všechny se všema?“ ujišťovala se Soňa. „Jinak ahoj? Dobrý den? Tak nějak…“

Aleš se zachechtal.

„Jo, automaticky se synchronizují – můžeme si pak normálně povídat. A ano, tykáme si tady.“

Během chvíle se k rozrůstající se skupině připojili ještě Arnošt, Lukáš, Matěj, Jonáš, Anička, Jarda, Klára a Tomáš. Nestíhala se divit. Arnošt byl právník, který si na motorku jezdil vyčistit hlavu. Lukáš byl herec. Matěj byl zahradní architekt, který si na motorce vybíral adrenalin, kterého se mu v práci nedostávalo. Anička byla literární kritik… a tak dál a tak dál… už zapomínala jedno pro druhé. Její jediná stoprocentní jistota, byl fakt, že absolutně neodpovídají její představě motorkářů. Připadali jí úplně normální. Ale co víc: cítila se mezi nimi dobře. Mnohem lépe než kdysi s holkama v kavárně… S touhle divnou a nesourodou partou byla prostě ve zvláštním souladu. Byl to osvobozující pocit…

Její náhle nabitou vnitřní pohodu najednou narušil Klářin hlas.

„Tady u té přehrady je super restaurace. Pojeďte. Dáme oběd a kafe.“

Soňa zalapala po dechu.

To ne…

Jen co skupina motorek zastavila, překotně slezla, při čemž se málem zmrzačila, a beze slova utíkala dolů k vodě.

„V pohodě?“

Alešův hlas nezněl z přilby. Zněl zvenčí. Otočila se jeho směrem. Už měl sundaný šátek i přilbu.

„Hádej.“

„Propánakrále! Normálně pojď za ostatníma,“ vyzval ji a volnou rukou vypnul vysílačku na její přilbě. „Vždyť už jsi vypadala, že jsi v pohodě.“

„Byla jsem!“ vyhrkla a sledovala skotačivé vlnky, které se honily po hladině nekonečné vodní plochy. Otočila se. Ostatní už se usazovali u venkovního stolu s výhledem na most, který přes vodu vedl. „Byla jsem,“ opakovala, „byla jsem v pohodě. Protože na mě už hodinu nikdo divně nekoukal. Protože už hodinu nikdo nekřivil hubu nad tím, jak vypadám! Protože na mě už hodinu nikdo nezíral, jako bych byla…“

Aleš jí v půlce stále prudšího monologu chytil za ruce, kterýma vztekle gestikulovala. Dlouze jí pohlédl do očí.

„Na celej ten malej kousek cti, kterej mám,“ odvětil o mnoho vážněji než obvykle, „ti přísahám, že na tebe nikdo u toho stolu nebude nijak zírat.“

„Kde bereš tu jistotu?“ kníkla.

„Chci tě teď poprosit o něco hrozně moc těžkýho – věř mi. Pokus mi pro jednou věřit, že mám pravdu. Že jsem tě vzal mezi lidi, kteří vědí, že šrámy na těle nejsou tak zlý jako ty, který máme na duši.“

Netušila, jak to s ní vlastně dělá, aile poslechla ho. Tak jako vždycky.

Dovedl ji ke stolu. Než stihla zaprotestovat, sundal jí z hlavy přilbu a gentlemansky jí pomohl z bundy. Teď tu stála lapená jako srnka v záři reflektorů a… čekala. Zvedly se jedny, druhé, třetí… a nakonec i osmé oči.

Ticho netrvalo ani vteřinu.

„No, sedej,“ vyzval ji Jonáš, „co tam stojíš?“

Seděli tu už ustrojení jen v tílkách a někteří se dokonce převlékli do kraťasů. Zůstala zírat. Každé z těch těl, každý z těch usměvavých obličejů byl něčím zraněný. Aniččin krásný úsměv byl orámovaný dlouhou, táhlou odřeninou a přes bílé rameno a klíční kost se jí táhla jizva. Jonáš měl jizvami pokrytou celou paži, ale málem si toho přes vyrýsované svaly nevšimla. Jardovi koukalo z kraťasů evidentně mnohokrát zraněné koleno. Matěj měl přes obličej šrám, ke kterému nejspíš nepřišel na zahradě. Každý z nich měl něco takového. I přes to vypadali až neskutečně šťastně. Z každého z nich vyzařovala pohoda a klid… to, co sluší každému.

Jediný z nich, kdo na ni zůstal nepokrytě zírat, byl Arnošt.

„Do háje,“ pronesl po chvíli, „tak to jsem ještě neviděl.“

Ztuhla. Znovu po ní přeběhla studená vlna strachu. Tak hlasitá, že málem přeslechla, jak doříkává: „Sorry že tak zírám, ale máš neskutečně nádherný oči.“

„Prosím tě, nevyděs ji,“ chytil se Jonáš za hlavu a posunul se na lavičce. „Sedej, kočko! Takže… tys říkala, že jsi chemička? To je super!  Je to i tvůj koníček? Nebo ve volným čase děláš něco jiného?“

Její zaťaté svaly povolily.

Usmála se a zadívala se dolů na vodu. Netušila, jak se tu vlastně objevila. A bylo to jedno. Poprvé v životě prostě jen šla s proudem a houpala se na konejšivých vlnkách, které ji najednou obklopily…

Na jedné vlně, napadl ji konečně ten správný výraz, který na to podivné souznění opravdu seděl. Uvelebila se mezi nově nalezenými přáteli a spokojeně se napila cappuccina.