SMĚJOU SE MI, ŽE JSEM ZELENÁ…
„Ženu nelze porazit. Někdy potřebujeme proplakat noc, den v posteli, obří kafe, nákupy nebo self-care day, ale vždy se zvedneme a vrátíme se silnější!“
Už si nejsem jistá, kde jsem tuhle rádoby památnou větu četla. Dobře si ale pamatuji dobu, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem se rozhodla se podle ní pokusit řídit.
Moje několika denní splíny vyústily v něco, s čím jsem se nebyla schopná svými standardními metodami vypořádat… A vzhledem k tomu, že vybrečet se i zůstat celý den v posteli (v různých kombinacích jako třeba brečet celý den v posteli) jsem už zkusila a můj krevní tlak vylučoval možnost pozřít byť jen o trochu víc kofeinu, než kolik mi ho už kolovalo v žilách (prakticky už jsem slyšela barvy a viděla tóny), rozhodla jsem se ve vrcholném zoufalství přistoupit i k posledním dvěma tipům…
Aby bylo jasno, kdokoliv, kdo mě alespoň trochu zná vám řekne, že je jen málo věcí, které bych nesnášela tolik jako nákupy a že v koupelně jsem ochotná trávit víc než hodinu jenom v momentě, kdy na mě čeká hooooodně velký boiler plný horké vody, vana, bylinky a svíčky – na krémy, různé opečovávací produkty ze slz jednorožců a pleť rozzařující přípravky ze svatojánského kapradí, nebo líčení se… čímsi – mě prostě neužije…
Nějaká pleťová maska, nebo něco jiného z rodiny těhlech blivajzů by mi ale nemohla uškodit, ne? Říkám si v duchu, když vstupuju do drogérie.
Po krátkém zápolení jsem našla poličku s pleťovými produkty.
Vybrala jsem si přesně tak, jak nakupuji většinu věcí – podle pravidla „první zprava a honem odsud“.
U pokladny se na mě prodavačka zářivě usmála.
„No páni! Vy jste ale vzorná dcera…“
„Za prvé potřebovala bych vás seznámit se svojí maminkou a za druhé… proč myslíte?“ ptám se zmateně.
„Dobře tak vzorná vnučka,“ opraví se a zjevně nechápe, že nechápu.
„No, tak vás musím seznámit s babičkou, ale pořád nerozumím tomu, proč…“
„Moment… tak pro koho máte tu masku proti stárnutí pleti?“
Polkla jsem a neschopná slova, jsem sáček odnesla zpátky do uličky. To byl zas nápad…
Prodavačka, která z nějakého nepochopitelného důvodu nejspíš zrovna neměla nic jiného na práci, vyrazila za mnou.
„Tu bych taky vynechala,“ komentovala můj druhý pokus. „Je na suchou pokožku,“ dodala pak a podala mi jiný sáček s nápisem Problematická pleť. „Vy zkuste tuhle…“
Ty bláho… že já vždycky někam vyrazím…
No nic… koupila jsem si pleťovou masku, dojela zpátky domů, počkala, až budu sama a začala ji zkoumat. Věřte nebo ne, nic podobného jsem si na obličej ještě nepatlala… chvíli jsem dokonce zvažovala, že zavolám některé kamarádce a zeptám se.
Co na tom může být tak těžkého? Okřiknu se v duchu a odhodlaně roztrhnu sáček.
Na ruce se mi vysunula jakási průsvitná, mazlavá hmota. Dumání nad tím, že jsem si to původně asi neměla vylít na zápěstí, jsem v rámci snahy o zachování zbytků svého duševního zdraví nevěnovala příliš mnoho pozornosti.
Začala jsem si na obličej pomalu nanášet co možná nejsouvislejší vrstvu toho rosolovitého krému. Následovalo hned několik poznatků.
První překvapení: ta věc byla mentolová! Z čehož vyplývalo, že jakmile jsem si ji, jak jinak, namatlala kolem očí a nosu, začala jsem nekontrolovaně slzet a kašlat.
Druhé překvapení: průhledná maska po zaschnutí zezelená… a jestli jste trochu jako já… po aplikaci a krátkém vyčkání se sami sebe děsně leknete v zrcadle.
A konečně třetí překvapení: rada, kterou najdete na obalu „po zaschnutí masku odspodu oloupejte“ se lépe čte, než realizuje… takže za mnou členové mojí rodiny další dva dny chodili a ukazovali mi, kde všude jsem zelená… a teď mě omluvte… mám toho zeleného… čehosi ještě kus na ofině…
