TaM na stezce – TO JE MAPA, TY VOLE!

Navigátor – na vandru poměrně důležitá role. Jenže kdo se téhle úlohy ujme, když máme obě dvě, já i Tučňák, úplně stejný orientační anti talent?

Historek, které to dokládají je víc než dost. Mě se kdysi povedlo nás v rámci jednoho výletu několikrát za sebou ztratit v Praze, posadit do tramvaje, která, pravda, měla správné číslo, nicméně jela opačným směrem a doslova přehlédnout Novoměstskou radnici…

Tina to, těsně po nastěhování se do Hradce, zdánlivě trumfla tím, že dokázala na hodnou chvíli zakufrovat v obchodním centru, ze kterého se jí nedařilo najít východ.

Tady si nejspíš řeknete, že na tom tím pádem přece musím být o něco lépe já… Jenže… zamyslete se: pokud můj blok už nějakou chvíli sledujete, jistě si vzpomenete, že jsem za správné asistence schopná v přírodě ztratit řeku, podél níž mám jít…

Tučňák, který se více méně chlubí tím, že po pěti minutách chůze kamkoliv už neví, odkud jsme přišly, proto ale má hluboké pochopení.

Jak jsme tedy tento stezkařský oříšek rozlouskly?

Čekáte-li několikahodinovou debatu, plnou „přehazování“ této funkce jako horkého bramboru, mýlíte se. Celé se to vlastně vyřešilo úplně samo…

„Měly bychom na tu.a.tam dát nějaký další příspěvek,“ poznamená Tina lehce apaticky. Z jejího tónu je zjevné, že teď řeší minimálně osm věcí zároveň (schopnost, kterou, mimochodem obdivuji – ačkoliv totiž jsem, podle dosavadních pozorování – žena, schopnost multitaskingu mi zcela uniká).

Minimálně jedna z věcí, kterou v tu chvíli dělala, řešila či rozmýšlela Tina, kromě toho, že zrovna telefonovala se mnou, se ale evidentně týkala Stezky – jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak dospěla zrovna k téhle úvaze… nicméně, proč ne – přepnula jsem hlavu na téma „fotky k příspěvkům“ a hluboce se zamyslela.

„Hoď tam třeba tu fotku s tou třetí knížkou… a propo: tu bych si ráda půjčila.“

Nastalo dlouhé ticho.

„Jakou… třetí knížkou?“

„No tou, jak jsi mi fotila s plackama!“

„Knížky jsi přece fotila ty! A když jsme u toho, tak bys je kromě nafocení mohla taky přečíst…“

Tak to prr! Pomyslela jsem si nakvašeně. Tina mě může nachytat na kde čem – na rozdíl ode mě je totiž pečlivá a na vše připravená… ALE nikdy se nestane, že bych nevěděla, co jsme si psaly a posílaly! Ok… to taky není pravda – někdy zapomínám… ale tohle jsem věděla určitě!

„Já myslím tu třetí!“ protestuju hlasitě a už v mobilu hledám fotku knížky, placek a nášivky, kterou mi posílala. Jako… ano… když jsem se na ni teď podívala pozorněji, vypadala spíš jako brožurka, ale… co už. To na situaci nic neměnilo.

Vítězoslavně Tině fotku přeposílám zpátky.

Tak co? Je tam nebo ne? Chce se mi vítězoslavně vykřiknout. Prozatím, ale mlčím a vychutnávám si svůj „měla jsem pravdu“ moment… Ten ale netrvá dlouho. Na druhém konci linky je chvíli zaražené ticho. Pak se ozve Tučňákův, smích jen těžko potlačující, hlas.

„To je MAPA, ty vole…“ vyprskne.

„Cože??“

Záhy mi přijde fotka Tiny, jak s vykulenýma očima drží rozložený papír velikosti asi, tak A0 s vyznačenými údolími, stezkami a pěšinami. V rohu je obal „brožurky“ kterou vyfotila spolu s ostatními stezkařskými atributy.

„Tuhle fotku tam dej taky,“ poznamenám poraženě, „je skvělá… a ten papír tam vypadá pomalu větší než ty…“

„A co tam mám napsat?“ zajímala se.

„Napiš tam, žes byla právě jmenována navigátorem skupiny.“

„Já?!?“

„Ty… protože já evidentně nepoznám mapu…“

Všechny příběhy ze série Idioti na tripu najdete na ZDE na blogu.

Pokud nás chcete sledovat i na sociálních sítích, omrkněte náš stezkařský instagramový účet 🙂 a pokud vás zajímá i jiné zákulisí vzniku (nejen) Idiotů na tripu, podívejte se i na Snílkovský youtube kanál.

• Instagram
• YouTube